Rozhovor s Jindřichem Rackem

19. září 2016

zdroj: Ohlédnutí 2014

„Začínali jsme tak, že jsme pokládali koberce, malovali, sháněli vybavení, stoly židle…a měli jsme vždycky nějakou koncepční poradu a vymýšleli jsme název. A myslím, že na jedné z těchto porad zazněla slova KROK a NÍZKOPRAHOVÝ KLUB, neboli klub s nízkým prahem pro vstup, krok přes nízký práh.“

Jindřich Racek

 

Jindřich Racek je s Proximou Sociale spojen od jejích počátků až do současnosti. Začínal zde jako streetworker a pracovník v nízkoprahovém klubu v Komunitním centru Krok. V roce 2000 založil a do roku 2005 vedl další Komunitní centrum Jižní pól na Jižním Městě. V rámci centra se dařilo kromě nízkoprahového klubu a terénního programu rozvíjet i intenzivní spolupráci s dobrovolníky, ze kterých vzešla řada budoucích pracovníků Proximy Sociale. Jako horolezec podnikal s klienty řadu lezeckých výjezdů.

 

Významně je také spojen s Českou asociací streetwork. V současné době pracuje v nadaci Lumos, která podporuje změny v systému péče o ohrožené děti.

S Proximou Sociale jste byl spojen jako zaměstnanec od jejích začátků na pozici streetworkera a pracovníka nízkoprahového klubu. Zkuste se přenést do té doby a popsat Vaši tehdejší práci „dnešníma očima“ a současnou praxí. Co Vám z takového srovnání vychází jako nejdůležitější?

Když se podívám na to, jak to bylo před 20 lety, ze současnosti, mám pocit, že jsme vlastně tenkrát vůbec nevěděli, co dělat. Nikdo moc nevěděl, jak se dělá terénní sociální práce, streetwork, jak se dělá nízkoprahový klub, kam to bude směřovat, kdo tam bude chodit…Byla nějaká představa, nějaká inspirace ze zahraničí, ale v podstatě jsme opravdu nevěděli. Vytvářeli jsme něco úplně nového. Když to srovnám s dneškem, tak pracovníci, kteří teď na pozici streetworkera jdou, mají již popsané, co mají dělat, existuje literatura, i v češtině, existují sociální služby. Mezi ně patří i nízkoprahové kluby a terénní sociální práce. Tyto dvě oblasti jsou nějak legislativně ukotvené. Existuje Česká asociace streetwork, která tato zařízení zaštiťuje…

Existují vysoké školy,…

Existují vysoké školy, kde se ten předmět učí, existuje setkávání, vzdělávání, kde se ti lidé mohou „dovzdělat“. Všechna zařízení mají napsané metodiky, které dají novému zaměstnanci. On si s jejich pomocí může nastudovat, jak vlastně vypadá jeho práce, co je jejím cílem, kam by měla směřovat…, že se s klienty dělají individuální plány. Myslím, že tenkrát to bylo krásné, dobrodružné, zajímavé. Na druhou stranu to mohlo být i pro ty pracovníky v nějaké fázi frustrující. Pro mne třeba bylo hodně zklidňující, když jsem vyjel na první stáž v rámci spolupráce  Proximy Sociale s  Německem. Tehdy jsme po roce běhu našeho projektu vyjeli do zahraničí, kde jsme se setkali s  terénními pracovníky, byli jsme se podívat v některých zařízeních. Nějak jsem se uklidnil, protože jsem viděl, že jdeme správnou cestou… Byla to zpětná vazba, potvrzení toho, že to děláme tak, jak by se to asi mělo dělat.

A v tom prvním období, než jste tuhle zpětnou vazbu dostali, byl to třeba Petr Klíma, kdo vám nějaké představy nebo zkušenosti ze zahraničí zprostředkoval?

On o tom mluvil. Já jsem Petra měl moc rád. Ale náš vztah prošel určitým vývojem. My jsme se vlastně v Proximě Sociale po roce a půl rozešli, protože Petr měl jinou představu o terénní práci v ulicích… Já jsem šel pracovat na rok a půl někam jinam, ale pak jsem se zase obloukem vrátil.

Silné osobnosti?

Ne…my jsme si to potom i vyříkali a myslím, že jsme dospěli do nějaké dohody a velmi hezkého vztahu. Já jsem to považoval za Petrovo výsostné právo, se tak v tu chvíli rozhodnout. A myslím, že to udělal tak, jak to cítil. Já na něj vzpomínám moc rád. Je tady nějak pořád přítomný.

To vám můžeme potvrdit i z dalších rozhovorů…

Ale myslím, že v určitou chvíli ani Petr úplně nevěděl, jak implementovat to, co jsme viděli v zahraničí. My jsme to viděli zvenku, ale neměli jsme tu faktickou zkušenost. Viděli jsme streetworkery, viděli jsme kluby, mluvili jsme s jejich pracovníky, ale vlastně jsme je moc neviděli v přímém kontaktu s klienty. To je velmi těžko přenositelné. A teprve, když se to vyzkoušelo, tak cesta, kterou jsem si představoval já, se nakonec ukázala jako ta, kterou se streetwork vyvíjel.

Vývoj, který jste mohli prostřednictvím cest sledovat v zahraničí, byl ovšem pozvolný…

Ale původní konstrukce Proximy Sociale obsahovala některé velmi přesahové věci. Třeba když si vzpomenu, že v roce 1995 měla Proxima Sociale sociální byt, takové chráněné bydlení, pro mladistvé, kteří byli na hraně nějaké ústavní výchovy. Teď, po 20 letech se o tom vlastně znova začíná mluvit. Po novelizaci zákona č. 359/ 1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí se bavíme o tom, že by se měla redukovat ústavní výchova. A v zahraničí opravdu fungují byty pro mladistvé. Mně tenhle aspekt zkrátka přijde nadčasový. Ukázalo se, že některé věci nejsou možné. Úplně na začátku třeba byla představa, že my budeme v nízkoprahovém klubu pracovat s dětmi a ty děti budou chodit následně konzultovat k psychologovi, který byl součástí centra. To nešlo. Konzultace musí probíhat přímo s pracovníky, kteří jsou s dětmi v každodenním kontaktu. Byly tam takové trochu slepé uličky. Ale některé věci, podle mě, byly nadčasové a bylo by skvělé, kdyby se třeba sociální byt začal dnes znova dělat.

To je asi otázka nejen zákona, ale i peněz… a vytrvalosti ty věci prosadit.

Ano, ale celkově v zahraničí moc dobře vědí, že co se investuje do prevence, to se 7krát vrátí…Myslím, že třeba ten byt pro mladistvé opravdu skončil proto, že zaprvé to bylo trochu náročnější a zadruhé tam nebylo legislativní ukotvení. Nebylo z čeho to financovat po skončení evropských zdrojů…

Jaké byly vztahy mezi Krokem a Jižním pólem? 

Začnu od těch názvů a od Kroku… Krok jsme vymýšleli na některé z prvních porad. Ještě tam nebyli klienti. My jsme začínali někdy v lednu 1995. Začali jsme tak, že jsme pokládali koberce, malovali, sháněli vybavení, stoly židle…a měli jsme vždycky nějakou koncepční poradu a vymýšleli jsme název. Myslím, že na jedné z těchto porad zazněla slova KROK a NÍZKOPRAHOVÝ KLUB, neboli klub s nízkým prahem pro vstup, krok přes nízký práh. Takže v tomhle kontextu oba ty výrazy zůstaly. Nízkoprahový klub se dokonce objevil v legislativě. Občas to s sebou nese trochu komplikace, protože si to mnoho lidí zaměňuje s nízkoprahovým přístupem pro lidi, kteří jsou tělesně postižení. Ale takhle nějak to vzniklo.

Pamatujete si, kdo vymyslel názvy Krok a poté Jižní pól – co bylo inspirací? A kdo je autorem, kdo s tím názvem přišel? Proslýchá se, že jste to snad byl Vy?

Nevím, to autorství bylo možná u Jižního Pólu, ale u Kroku rozhodně ne. Já jsem dokonce chtěl s jistotou tvrdit, že to byl Vašek Lebduška, který tam začínal pracovat. My jsme tam začínali ve složení Petr Klíma, Vašek Lebduška, Zuzana Stancová, já, pak tam byla Danuše Struková, Láďa Bodlák a Alena Vosáhlová. Myslím, že autorem mohl být Vašek Lebduška anebo i Petr Klíma. Ale jistě to nevím.

Název a jeho autorství není určitě zásadní věcí, ale je to zajímavá informace třeba pro vaše následovníky a zaměstnance Proximy Sociale… Jak jste vnímal jako ředitel „menšího bratra velkého Kroku“ vzájemné vztahy?

Já to klidně přiznám, že jsem vždycky cítil, že Jižní Pól byl takový trochu menší bratr. Celkově to ovzduší bylo rozdílné. Každá ta městská část se chovala jinak. Na Praze 11, což je Jižní Město, tam se i politická garnitura daleko více měnila, kdežto na Praze 12 měla určitou kontinuitu, stabilitu. A od toho se odvíjelo i to postavení. Na druhou stranu, když se třeba podívám, jak to s tím Jižním pólem bylo… Dokonce si myslím, že ten název vymyslela jedna z klientek, jedna slečna, která tam chodila, a že jsme zkoušeli, aby klienti vymysleli název pro klub. Úplně si to nepamatuji. Ale stala se nám později jedna zajímavost - do klubu Jižní pól přišel potom jakýsi pan Sekyra, který přinesl pohlednici a říkal, že byl prvním Čechem, který dorazil na Jižní pól. Ten název ho prý tak zaujal, že se tam přišel podívat.

Ano, cítili jsme se jako menší bratr. Byli jsme menší, měli jsme menší rozpočet, měli jsme kratší historii, v některých chvílích jsme už tenkrát byli závislí na financování z Kroku, protože měl větší rozpočet… Krok začínal z velkého projektu, z Phare peněz, a vlastně si tam kdysi dávno vytvořili nějakou rezervu. My jsme začínali úplně z čisté vody. Na druhou stranu si myslím, že tenkrát tam byl docela velký potenciál lidí, kteří se kolem Jižního pólu pohybovali. Třeba Radek Skřivan do Jižního pólu přišel jako dobrovolník a teď je plnohodnotným a výborným pracovníkem v terénu a koordinátorem, potom Michal Vokurka, který sedí ve správní radě, Láďa Rokos… ti všichni byli dobrovolníky. Nějak je to oslovilo, takže s Proximou Sociale zůstali spojeni. Musím vzpomenout i lidi, kteří tam pracovali a byli opravdu velmi kreativní – Ilona Bacílková, Martin Křepela, Michal Votava a další. Možná jsme byli proti tomu serióznímu Kroku tak nějak větší loseři a úleťáci., mladší bratři, kteří zlobí.

Přes velkou snahu všech zúčastněných se nepodařilo rozjet projekt 3BK1. Připomenul byste, prosím, o co šlo i proč se to nepovedlo…?

My jsme chtěli nějaké lepší prostory a tehdy se na Jižním městě ukázalo, že jsou tam volné kotelny. Takže 3BK1 je „třetí bloková kotelna jedna“.

Vám se to třeba v tomto případě nepodařilo. Ale těch „nízkoprahových kotelen“ pak vzniklo docela dost….

Ale bohužel ne na Jižním Městě. Takže ta třetí bloková kotelna jedna…Myslím, že se tam hodně s mládeží pracovalo, že si to hodně vzali za své. Proběhly nějaké benefiční koncerty, vybraly se peníze a mladí umělci vymýšleli, jak by to vevnitř mohlo vypadat… Konkrétně nevím, co se v závěru stalo. Asi to získala nějaká firma. Myslím, že se vyměnila politická garnitura…Kdyby tam bývala zůstala ta původní, možná by se podařilo celý projekt realizovat. Nebo jsme byli trochu naivní, nezkušení a i ta doba byla taková. Teď už bych se asi nebál a šel bych do toho – podepsal bych nájem i bez nějakého příslibu dalších financí. Zkusil bych to rozjet nějak skromně. Ale tehdy jsme na to neměli sílu a nějak jsme to…nechci říci, že nedotáhli, protože jsme to táhli dobře, ale změnila se situace. Zase se kolem toho nabalila spousta lidí a dobrovolníci, kteří tam byli vždycky silní. Bylo to skvělé. Nějakou roli to ale splnilo. Je to škoda. Mohl to být zajímavý projekt.

Jako jeden z mála jste v kontaktu s Proximou Sociale po celou dobu její existence, pracoval jste zde plných 9 let. Jak vnímáte její vývoj, jak byste ho charakterizoval, co na něm oceňujete a co naopak vidíte kriticky?

Já řeknu, co mi na tom připadá fascinující. Ta organizace si vybudovala nějaký status a jméno, ale zároveň nemá takového „otce zakladatele“ nebo „matku zakladatelku“…Mně trochu vadí taková pozice u občanských sdružení a podobných organizací… Myslím, že se v Proximě Sociale daří to předávat, protože to je otevřená organizace. Byl tam Petr Klíma a řekl „mám toho dost“ a předal to Láďovi Bodlákovi; Láďa Bodlák to předal Věře Krekáňové, pak Věra Krekáňová odjela do Ameriky a hledali jsme nového ředitele… A pak mi přijde fascinující, že vnitřní orgány jako správní rada nebo výkonná rada vždycky nějak fungovaly a nebyly to jen nastrčení lidé. Z malé organizace se za tu dobu stala trochu bumbrlíčkem, narostlo to, máme spoustu aktivit už i mimo Prahu. Na druhou stranu z hlediska toho „byznysu“ mi to připadá hodně dobré, protože to dává nějakou stabilitu. Myslím, že má kredit.

A kriticky? Nevím, jestli to je kritika: Sleduji, že se hodně mění přímí pracovníci. Jsou tam samozřejmě nějací „držáci“, kteří tam jsou dlouho, ale takoví ti „pěšáci“ se mění. Já tomu rozumím. Je to asi ve všech neziskovkách. A to je trochu škoda. Ale nevím, jestli je to chyba Proximy Sociale, anebo je to tak skoro všude na těchhle pozicích…

Tím tématem to asi nebude…

Ale asi také… Ono obecně pracovat na té ulici moc dlouho lidé nevydrží. Samozřejmě jsou zase příklady, že jsou držáci, ale je jich pár. A je to škoda. Možná je to tou politickou situací u nás. Třeba v zahraničí - když jsme byli v Německu, tak terénní sociální pracovníci byli staří chlápci kolem 40 let. My jsme na to koukali jak „vejři“. Tam to mělo určitý kredit, byla to dobrá stabilní práce…

Já nějak nemůžu být úplně kritický. Přijde mi, že by se tam samozřejmě našly nějaké „boty“, nějaké chyby, ale v zásadě nikdy tam nebyl nějaký průšvih. Vždycky to bylo transparentní… Myslím, že je to zkrátka dobré.

Máte nějakou vizi Proximy Sociale za dalších deset let? Případně vidíte nějaké zásadní nové úkoly či příležitosti, jak tu vizi naplnit? Pro vás je to otázka příhodná, protože jste stále v té oblasti angažovaný a zároveň se na to nedíváte zevnitř…

Nejraději bych byl, kdyby se Proxima Sociale nějak regionálně usadila, protože vlastně úplně nevím, jestli usazená je, ale to ukáže ještě čas. Samozřejmě vím, že bylo nutné udělat krok ven z Prahy, ale kdyby se nějak stabilizovala, pokud jde o projekty, které jsou finančně „roztroušené“. Přál bych si, aby se to nějak usadilo a nemusely se psát žádosti o granty a byl jasný přísun peněz. To asi není úplně na Proximě Sociale, ale je to o nějakém politickém rozhodnutí…

…a nejen pro oblast sociální práce…

Ano, přesně. Ale má to být za 10 let, a to bych si já přál, aby si ta organizace mohla na začátku roku říct: máme jasné tyto peníze a tyto služby a můžeme si dělat tyto rozvojové programy a snažit se o rozvoj na základě stability. Myslím si sice, že zrovna tohle Proxima Sociale umí a je taková. Na druhou stranu ještě to není úplně ono. Mně by se opravdu líbil komunitní servis pro oblast dětí, mládeže a rodiny. Vlastně se vrátit k tomu, co bylo na začátku. A ono se to už trochu děje. Jedou nějaké programy podpory rodiny, jedou nízkoprahové kluby. Dovedu si představit, že by mohly na to začít navazovat zase zpátky byty - na zakázku obce. A začít pracovat s těmi náctiletými a dohodnout se, že se zkusí to, co tam kdysi bylo. Zase se k tomu obloukem vrátit. To je taková vize. Samozřejmě nevíme, co nastane po volbách… Ale trend tam je: mnohem větší podpora rodiny v komunitě, větší podpora dětí v komunitě, poskytování služeb v komunitě, aby děti nebyly vytržené a aby umístění dětí do pěstounské nebo náhradní rodinné péče  bylo jen jako poslední možnost…Takže myslím, že by v tomto Proxima Sociale mohla hrát roli. Spoustu věcí týkajících se komunitních služeb umí. V tom je vlastně v Praze 12 dost stabilní.

Zmínil jste regionální usazení…Proxima Sociale je v mnoha městských částech Prahy, v některých se bohužel neprosadila, protože k tomu nebyla vůle z druhé strany (třeba na Praze 10) a pokud vykročila mimo Prahu, tak zatím jen do Středních Čech, které jsou komplikované tím, že nemají jedno centrum…takže si Proxima Sociale zkouší větší a malé středočeské město (Mladou Boleslav a Dobříš)…

Když Proxima Sociale začínala, byla tam vize komunitního centra. Ten výraz komunitní centrum se pak trochu vytratil, protože komunitní centra se nedostala do zákona o sociálních službách… Ale jak jsem říkal, myslím, že by se to k tomu mohlo vrátit. Snažit se o tyto komunitní přístupy ve všech lokalitách. Vlastně přenést model Kroku nebo Jižní pólu, které mají nejdelší historii a stabilně fungují. Rozvoj by se teď měl stopnout a snažit se vybudovat „stejné“ modely (vždycky to bude trochu jiné) a poskytovat stejnou škálu komunitních služeb v každém místě, kde Proxima Sociale působí. Ona má velký potenciál v tom, že její lidé to umí. Umí například dělat dobré preventivní programy pro školy…To znamená - trochu jsme se „rozlezli“ a teď to musíme zkusit stabilizovat.

Takže, když třeba v Dobříši je nízkoprahový klub a občanská poradna, „zastřešit“ to komunitním centrem?

Zastřešit a dát nabídku – my ještě umíme pracovat s mládeží, s dětmi, s rodinou, tak kterou službu z téhle nabídky si od nás nakoupíte. Tak by se Proxima Sociale zakotvila v té komunitě.

Dvacet let je dlouhá doba – pro organizaci, život člověka i celou společnost. Domníváte se, že nějaké společenské změny a procesy nebo třeba významná událost doma či ve světě, které proběhly za dobu Vaší spolupráce s Proximou Sociale, nějak ovlivnily její fungování či rozvoj? Můžete uvést konkrétní příklad?

Nevím, jestli se nebudu opakovat. Pro Proximu Sociale a celý obor byl klíčový zákon o sociálních službách. Najednou ta práce získala legislativní oporu. Byli jsme jedním paragrafem nebo bodem zákona a najednou se už nemuselo diskutovat, co to je a co děláme… To považuji za důležité. To začalo někdy za pana Špidly, myslím.

Musím ale ještě dodat, že nakonec to vypadalo, že „my“ z toho vypadneme. Než se ten zákon udělal, tak existoval seznam sociálních služeb. A my jsme z toho seznamu málem vypadli. A tenkrát nějaká ministerská úřednice volala Honzovi Čechlovskému ,  dala mu ten seznam připomínkovat a on říkal, „ ano, ale chybí tam terénní služby, terénní programy a nízkoprahové kluby, takže je tam dodejte.“ (Mimochodem, Honza Čechlovský seděl v  minulém parlamentu jako poslanec, takže z pozice streetworkera, přes starostu města Chrudim se dostal až do parlamentu.)

Kdybych si mohl něco přát, tak abychom měli děti a rodinu pod jedním rezortem a zákonem. Pamatuji si, že jsme to Němcům velmi záviděli už, když Proxima Sociale začínala. Tam je zákon o mládeži a rodině a v něm je všechno. Školy, preventivní programy, sociální práce- všechno je to pod jedním zákonem. A my to máme rozstrkané na třech resortech -na MŠMT, MPSV a MZ a ještě se to dělí na různé odbory a je to „zmatek“. Tak kdybych si mohl něco přát, tak je to nějaký zastřešující zákon, který by to dostal pod jeden resort. Pak by se to dalo mnohem lépe řídit a možná i financovat.

Zákon o sociálních službách byl velkým zlomem… Nic většího, myslím, nebylo. Možná ještě evropské peníze - Proxima Sociale vznikla díky Phare… Ale ten zákon je na prvním místě. A pak je ještě důležitý další krok - a to byly standardy sociálních služeb, protože organizace věděly, že je musí přijmout, aby splňovali podmínky poskytování sociálních služeb. A tak se na tom začalo makat. Prošel jsem diskusemi o standardech ještě na pozici sociálního pracovníka a skončil jsem jako inspektor sociálních služeb.  Nejdřív jsem na to "remcal" a potom, když jsem byl šéfem Jižního pólu, tak jsem říkal: "Ano, musíme vytvářet metodiky a tlačil jsem do toho remcající podřízené…Takže jsem prošel všemi stádii. Myslím, že to mělo velký efekt. Vyjasnilo se, co vlastně s klienty máme dělat. Standardy v dobrých zařízeních, mnohdy vedou k tomu, aby služba byla efektivní pro klienty.